INTERNATIONAL LITERARY COMPETITION

european feuilleton
2002

visegrad feuilleton
2002

collection of awarded works
sborník oceněných prací
zbiór nagrodzonych prac
zborník ocenených prác
díjazott munkák gyüjteménye


László Borbély
Antikvář
(hlavní cena)


Antikvář Náš antikvář nenávidí mobilní telefony. To mohu směle prohlásit, neboť jsem byl nejednou svědkem toho, jak ukázal dveře někomu, kdo se pokusil použít mobilní telefon u něho v antikvariátě. „Ideální zákazník chodí často, hodně utrácí a nepoužívá v krámě mobilní telefon“ — oznámil mi tónem nesnášejícím odpor obchodník se starými tisky, muž s anglicky střiženým knírkem a hlubokým hlasem. — „To telefonování ruší mě i zákazníky. Do soukromých věcí druhých nám nic není. Nezajímají nás. Neodkladné hovory se mají vyřizovat stručně a s ostatními hovory ať si jde každý pěkně ven na ulici, před obchod.“ Antikvář je muž ve středních letech, pán přísný, ale spravedlivý. Už pohled na jeho motýlka potvrzuje, že tu obklopen svými starými knihami přetrvává z nějakého dávno zmizelého světa. Kdyby tu s námi stále ještě byl Sin-dibád, hrdina románů Gyuly Krúdyho, mohl by při cestě Ludvíkovou ulicí v Bu-dapešti do antikvariátu občas zavítat. Však Kostelní ulice, kde si jeho stvořitel před sedmdesáti lety vybájil jeho poslední příběhy, není odsud daleko. Člověk přece potřebuje klidný koutek obestavěný knihami, kde může o samotě spočinout při lahvince silvánského zeleného, když se už vytratili staří přátelé a číšníci, hospodští, bookmakeři, krupiéři, handlíři a jiní se k němu obrátili zády. Potřebuje spočinout a nabrat sílu k dalšímu dni. Sindibád by si mohl s antikvářem poklábosit, povyprávět mu, co všechno míval rád: venkovské taneční zábavy, malý zájezdní hostinec, krvavě rudé listí podzimního parku, opuštěné větrné mlýny, melancholickou cestu kočárem, úsměv krasojezdkyně z potulného cirkusu, lži napovídané klášterním chovankám, vyznání lásky učiněná matkám mnoha dětí, noření do snů krásných dívek, ručičky hodin střežící bez ustání slečinky ze Starého Budína… Sindibád by mohl jednoho odpoledne našemu gentlemanovi obchodujícímu se starými tisky dát i jméno. Tady totiž mé umění končí. Marně se o to pořád snažím, za žádnou cenu mě příhodné jméno pro něho nenapadá. Mám-li nějakou práci v okolí Kolosyho náměstí, vždycky si udělám čas na to, abych se v antikvariátě porozhlédl. Jako stálý zákazník už přesně vím, co v kterém koutě najdu. I teď se pozorně rozhlížím, zatímco atikvář obsluhuje zákazníky. Pro-voz je tu proměnlivý, často lidé přicházejí houfně, jindy se zase zvonek nad dveřmi ani nezachvěje. Pan antikvář není právě hovorný. Kdysi mi prozradil, že jeho otec byl sochařem. Jeho tato dráha nikdy nelákala, protože viděl zblízka, jak těžké je to živobytí. Původně se vyučil grafikem a nějakou dobu u toho i zůstal, dokud se mu ta profese nepřejedla. Už tenkrát sbíral knížky. Později obchodoval se vzácnými tisky, nakupoval je a prodával prostřednictvím inzerce. Doplnil si odbornost a stal se zaměstnancem v obchodě, který dnes vlastní. Do firmy vstoupil proto, aby se při privatizaci mohl ucházet o nájemní právo k obchodu. Byla to podmínka při výběru nájemců. Teď už je dlouhá léta vlastním pánem. Se svým životem je spokojen. Jako starý grafik by se dnes jen potácel mezi redakcemi a nakladatelstvími; coby starý antikvář se však cítí jako ryba ve vodě. Dříve lehával vedle prodejního pultu německý ovčák. Teď ho nikde nevidím. Ptám se, co je s ním. — Náš starý Max nesnáší tahle horka —vysvětluje antikvář. — Tak na něj v létě dává pozor moje paní, víte, pracuje v Népligetu a takový velký park je pro vlčáka přece jen vhodnější prostředí. Na podzim a v zimě je většinou tady se mnou. Je to klidné zvíře, zvyklé na lidi. Jen pošťáky nemá v lásce... — …a mobily — dodávám. - Ale kdepak, na ty vrčím jen já. Někdy. Upravuje si motýlka. Pravý gentleman, o tom není sporu. Vstupují noví zákazníci a já se dál rozhlížím po regálech. Listuji knížkami Gyuly Krúdyho. Na polici leží jeden výtisk Sindibáda. Kdyby se občas neozvaly kyvadlové hodiny, mohl bych si myslet, že se zastavil čas. Za tichých zvuků klasické hudby se tu člověk může při listování knížkami snadno zapomenout. Probírat se jimi v tak harmonickém prostředí je doslova lék na všechny bolesti světa tam venku. A tam za dveřmi, na ulicích, si zas mohou klidně zvonit a dotírat mobilní telefony.