Jiří Olič

Krásná hesla zůstávají

Odjakživa se mi to heslo líbilo: „Národ sobě!“ Mělo v sobě hrdost imperativu a rovněž patos, jenž je neklamnou známkou každého utrpení. A nic na tom nemění fakt, že zdegeneroval v prvek povýtce dramatický. Líbí se mi dokonce i v mírně ironické verzi reklamy na pivo: „Chlapi sobě!“ Ano, tak to má být. Jsou ideály, ale i obyčejné věci, které lidi spojují. Vyvolávají účast, pochopení a solidaritu. Nic z toho není marné, neboť vytvářejí opak davu, který je především destruktivní.Pod heslem „Národ sobě!“ si každý představí sbírky na Národní divadlo, malebné figury vlastenců a také národ, reprezentovaný chudáky, skládajícími dohromady své krejcárky. Vzpomene na obětavost bez hranic, když první divadlo lehlo popelem a muselo se sbírat odznovu. Dnes si to nedovedeme ani představit. A už vůbec ne národ, jenž by měl na prvním místě požadavek „národního“ divadla. Představa je příliš fantaskní, pojmy abstraktní a vzdálené. Nikdo ovšem nezná národ, leda jako představu chobotnice s milióny chapadel, synonymum množství a anonymity, kterou trpí (ale i chápe) městský člověk. Na vesnicích a v malých městech je tomu jinak. Tam se patos hesla „Národ sobě!“ rozdrobí v realistické drobné. Převádí se ve skutečnost — řečí i skutkem. Já tobě pomůžu dnes, ty mně zítra! V pondělí posekám svou pšenici a v úterý pojedu na tvůj ječmen. A snad ještě existuje i ta famózní výměna tovaru a materiálů, hlavně stavebních.Ale to bychom se dostali někam jinam. Já si pod tím heslem „Národ sobě!“ připomenu třeba nezapomenutelnou postavu mistra Kallera, jehož mistrovství bylo druhu stolařského. Nadto byl tělem i duší hasičem. Na vesnici tím národem sobě byli především hasiči! Mistr Kaller uměl vyrábět loukotě do žebřiňáků a později i bočnice k traktorovým vlečkám. Ale jako dobrý hasič nezapomínal, že v dílně je plno hořlavého odpadu a stačila by jiskra a dílna by se proměnila v ohnivé peklo. Proto poprosil místního učitele (a amatérského malíře) o plakát, který by notorické kuřáky upozornil na nebezpečí. Od toho času viselo na stěně dílny zcela originální dílo. Figura kuřáka byla bizarní i odpudivá — úměrně tomu, co způsobila. Ve stejném duchu byl nápis. Zněl: „Kdo tady kouří, je žhář!“Výtvarník pomohl stolaři a stolař pomohl nám, neboť existovala permanentní nouze motykových násad. A my pomohli jemu. To když přiběhl celý udýchaný a vychrlil na dědečka: „Sósede, je zle! Počte mi hodirno, já to našo chet do rok a rozesrala se mně mrake!“Obrázek byl vymalován, udírna zapůjčena a násady na motyku vysoustruženy. A dobré dílo zapito v hospodě dle nezapomenutelného verše Otokara Březiny: „Bratří, z ruky do ruky podávejme víno silných v své číši.“Taková totiž byla vesnice mého mládí. Letěl nad ní oranžový dvojplošník a za ocasem táhl nápis: „Národ sobě!“

Český rozhlas Brno — Zelný rynk