Jiří Just
O tom samém
Dnes si z celého marx-lenininského učení nejvíc pamatuju jednu přednášející, nejspíš docentku, která říkala za každým pátým slovem „prostě“, za každým šestým „prosím vás pěkně“ a za každým desátým „chcete-li“, a to i přesto, že jsme od ní nechtěli nic, než aby nám zapsala známku do indexu. Dělali jsme si během jejích přednášek při každém „prostě“, „prosím vás pěkně“ a „chcete-li“ čárky a pak jsme zodpovědně vypracovávali statistiky četnosti výskytu těch slov a stanovovali jejich vzájemné poměry. S pečlivostí hodnou lepších věcí jsme vyhodnocovali její hodinové a tydenní průměry a pokaždé, když překonala osobní rekord, šli jsme to oslavit.Myslel jsem, že je to úchylka, související nějak s prostotou jejího učení. Prosím vás pěkně, není tomu tak. Otevře-li dnes někdo na veřejnosti (a často i v soukromí) ústa, určitě se dočkáme, že mu zaznělo, že má signál, ať už transparentní, nebo zavádějící, o tom, co je a co není šťastné, od čeho se odvíjí, co je pro Česko špatně, co je dobře zohlednit jako klíčové, co je na pořadu dne a co v časovém horizontu několika let. Ten rejstřík je dnes širší, ale o to víc si vystačí sám. Říká se tomu parazitní slova. Ale to není přesné. Parazit není schopen samostatně existovat. Dnes naopak politik nemůže samostatně existovat bez těchto slov. Kdyby použil jiná, znejistil by nás. Zdálo by se nám, že začal nějak mlžit, nevěděli bychom najednou, o čem je. Nejčitel-nější na naší politické scéně je dnes ten, kdo si vystačí pouze s horní vybranou stovkou. Pak je to jasný signál, že on je o tom, že tam je a mluví, a my jsme o tom, že jsme tady a že nám to zaznívá. Ostatní jsou o něčem jiném. Takhle je to dostatečně transparentní, nebo chcete-li průhledné, i když to není zrovna šťastné, ale na pořadu dne budou volby a ty budou o…Copak se to nedá říct jinak? Třeba tématem voleb bude… předmětem voleb se stane… volby rozhodnou… význam voleb spočívá… Volby odpoví na otázku… Zvolíme si… Ale co se tu namáhám místo těch, kteří jsou za to placeni, a určitě líp než já? Ať si to každý řekne, jak myslí, alespoň poznáme, jestli vůbec myslí. Jestli má odvahu vybočit.Máloco charakterizuje člověka tak jako řeč. Potíž je v tom, že ne vždycky víme, co mluvíme. Ten, kdo veřejně mluví, nám chce vždycky nějak ukázat, jak tomu stoprocentně rozumí. Potíž je v tom, že my většinou nevíme čemu, a tak ho přitom necháváme. Další potíž je v tom, že když je někomu něco jasné jak facka, nemusí být už tak jasné, jak jasná je ta facka. Facka může být výrazem primitivní hrubosti, stejně jako aktem kýžené spravedlnosti. Ruka na příslušné tváři se může ocitnout v důsledku rozrušení mysli, která toho ví příliš, stejně jako rozrušení mysli, které došly argumenty. Někdy lze ale i z parazitních slov vyčíst smysl zcela jasný. Když někdo během politické debaty desetkrát použije otcovsky shovívavé: „Podí-vejte se, pane redaktore…“, říká nám tím dokonce doslovně, že na dotyčného pana redak- tora hledí jako na člověka, který by bez něj nedokázal ani samostatně otevřít oči. A když jiný zase v každé desáté větě použije „opravdu, ale opravdu“, dává nám tím zřetelně najevo, že ve větách, v nichž použil slovo opravdu jen jednou, mu opravdu, ale opravdu nešlo o pravdu, ale jen o polovinu pravdy, tedy o polopravdu.Tak nevím, jestli je to všechno o něčem jiném než ta přednášející soudružka docentka, jak bych chtěl věřit, nebo pořád o tom samém. O tom hloupém Honzovi, co se šel učit do světa latinsky a když se vrátil, spustil na své rodiče: Sudkulatý rystupije, tujekára tentoryje. To nebylo šťastné. Pro Honzova tatíka to byl naštěstí dostatečně transparentní signál, aby vzal vědro s vodou a vylil ji Honzovi na hlavu. Od té doby mluvil Honza opět hezky česky. Možná, že škopek ledové vody by byl šťastným řešením pro naše politiky i dnes.
Český rozhlas, Aréna fejetonistů