Jiří Eduard Hermach
Fotbal s mým psem
Můj pes se jmenuje Pes, protože je Francouz a česky neumí ani slovo. Pes je tak pro něj právoplatné vlastní jméno. Nosí ho hrdě a vůbec nemá dojem, že by bylo příliš neosobní a neuznávalo jeho jedinečnost. Pes je náruživý fotbalista. Na televizi se však nedívá, jeho vášeň je meruna sama. Nosí mi ji do pracovny, až mě také napadne, že bych mohl své dlouhé sezení před obrazovkou počítače vystřídat chvílí aktivního odpočinku. S fotbalem to začne hned ráno. Pes přijde do mé pracovny s míčem v hubě a tváří se, že má báječný nápad. Nereaguji. Pes kňučí, svádí mě, vyzývá, provokuje a pak si i stěžuje a vyčítá mi, že si nechci zahrát. Ale já vím, jak to dopadne, a tak si díky své práci napřed hraju na pasivní rezistenci. Nakonec si Pes sedne za mnou na zem jako Sfinga s míčem v hubě a zasílá mi celým tím postojem nějakou záhadnou zprávu. Čas od času zakňučí a popoleze blíž k mému křeslu tak, že je žabí perspektiva jeho pohledu čím dál tím strmější. Když se konečně zvednu, vypálí, drápy po parketách mu kloužou, převrhne židli nebo něco jiného a už je venku. Náš zápas začíná vždycky stejně. Pes položí míč na trávu a začne skákat napravo a nalevo. Čeká, až přijdu. Natahuji si tenisky a snažím se okysličit svou ranní prací ztuhlou krev. Výkop dělám já! Zákon je zákon. Okam-žitě potom se však rozpoutá nemilosrdná bitva. Neplatí nic. Pravidla neexistují. Hřiště taky ne. Dělicí čáry, území, branky… nic. Ani směr útoku nikdo neuznává. Jedná se o jedno jediné: sežrat míč. V tomto smyslu má Pes ideologickou převahu. Žene ho nadšení, zatímco já míč jen tak vlažně a demokraticky hájím. Začít úspěšným výkopem není těžké. Stačí hrát napravo, když skočí nalevo. Na začátku je míč vždycky můj. Nejsem žádný velký fotbalista, ale když se mi Pes nezakousne do nohy, mohu si míč udržet, jak dlouho chci. Nakonec se mi ale zvířete zželí a pošlu míč krásným obloukem na druhý konec zahrady. Vyběhneme samozřejmě oba, ale já nemám žádnou šanci. Pes je rychlejší. Přiběhne k míči ve dvou vteřinách a skočí po něm. Míč se mu zaplete pod nohama. Pes se převalí s míč zase někam letí. Pes vyskočí a pádí za ním. Všechno se opakuje až do chvíle, kdy se má i ta moje krev k životu.Časem se hra vyvinula. Zpočátku jsem riskoval a míč Psovi bral. Všechno pak začínalo znovu až do chvíle, kdy jsem mu ho nechal na pospas. Ať si to pak vyřídí se svým žaludkem sám, myslel jsem si. Sedl jsem si na kolo a jel koupit nový míč, aby mi děti nevynadaly, až se vrátí ze školy. To byly pěkné časy. Proběhl jsem se po zahradě a pak jsem se ještě projel po městě. Dokonce i noviny jsem si mohl koupit. Při mém návratu se Pes vždy radoval, že mě vidí s novým míčem, a hned, že ho zkusí, jak mu jde do tlamy. Ovšem — jak už to tak bývá, skutečnost byla jiná a já žil v klamu. Pes skutečně balon sežral, ale jen jeden. Ten první. Když zjistil, že je neslučitelný s jeho biologickou tkání a že si ani ty nejúčinnější žaludeční šťávy s ním nevědí rady, rezignoval a začal míče schovávat. Když jsem skrýš objevil, bylo tam míčů spousta. Á…! Ty Pse zatracená…! říkám a lezu do toho křoví, zatímco on skáče napravo nalevo kolem míče, který jsem koupil včera. Začal jsem krásným výkopem. Jsem přece slušný člověk, který respektuje společenská pravidla. Ale když Pes míč chytil, vykopnul jsem druhý. Pes pustil ten první a skočil po druhém. Když ho měl, vykopnul jsem třetí. Skočil po něm a já poslal další. Míčů tu bylo plno. Klusal jsem si klidně od jednoho k druhému a odkopával jsem je napříč zahradou, až z toho Pes nevěděl, kde mu hlava stojí. Nová podoba našeho fotbalu mi vyhovovala, ale Pes jakoby zahořkl. Jednoho dne jsem vyšel ven a začal jako obvykle. Pes vyletěl za míčem, ale v hubě už měl jiný. Doběhl k tomu, co jsem vykopnul, zastavil se a nic. Jen se tak na něj koukal. Skoro jsem slyšel, jak říká: „Tak tohleto ti teda nesežeru.“ Vykopl jsem tedy jiný míč a on zase běžel s tím svým v tlamě, zastavil se před tím mým a zase nic. Znechuceně jsem si sedl na kolo, zvyk je železná košile, ale v polovině cesty jsem se zastavil. Přece nekoupím další míč?! Koupil jsem si aspoň noviny a vrátil se. Pes už na mě čekal: „Kde máš nový míč?“ …Nechápal. Najednou skočil a chňapl po novinách. Shromáždil jsem všechny míče a žongloval si s nimi na trávníku, až mně z toho samotnému oči přecházely. Nevrhl se po žádném, ale noviny pustil a jen tak zíral s otevřenou tlamou. Sebral jsem je roztržené a oslintané, že si s nimi sednu na břeh. Přes zahradu mi teče říčka. Taková je tu panenská příroda. Připlavaly kachny, kvákaly a koukaly, co mám pro ně k jídlu. Odložil jsem tedy noviny, šel do kuchyně a vrátil se s kusem chleba. A co jsem uviděl? Pod stromem Pes hryže kus dřeva, ani si nevšiml, že jsem mu přihrál jeden z míčů, a u vody na mých novinách přešlapuje kachna. Zastavil jsem se. Kachna se točí a zobákem trhá stránky. Ona si snad dělá hnízdo. Teď, na podzim.
Přítomnost