Miloš Doležal
S květinou
Vláčný říjnový den s dekou městského smogu a s cáry dešťových mraků, které se táhnou opile jak družina dromedárů. Má chůze křivou ulicí pražské periferie není jiná — no juchejte, když jižní světlo a širé moře jsou tak daleko a vám, skříplým do středoevropského podzimu, padá na hlavu šedý popílek. Sklíčeně klopýtám, a tu si koutkem oka sklopené hlavy všímám barevného zářivého fleku, který na mě volá. V nedalekém květinářství mají v umělohmotné nádobě napěchováno snad na tucet slunečnic. Vysokých, hrdě vzpřímených, rozvitých. Neváhám a jednu kupuji domů, bez ozdobného balení. V prstech držím hustě chlupatou a rýhovanou lodyhu, šikmě seřízlou nožem — tak, že je vidět vnitřní bělná dřeň — a navždy oddělenou od země. Lodyha je sloupem, který nese několik srdčitých kožnatých listů a pět rozjasněných terčů květenství. A jak ji tak nesu a jak si ji důkladně prohlížím, postupně ve mně roste obdiv k její ušlechtilosti a stavbě, jakási nestrojená úcta. A přitom je to jen jedna z tisíců. Najednou ji nesu daleko posvátněji — jako nějakou vzácnou korunu, jako jiskřící monstranci nebo zlatistou korouhev. Květina jako tichá bytost.Se slunečnicí vstupuji do tramvaje. Lidé zvedají hlavy, po květině se otáčejí a někteří se pod dojmem chvíle usmívají. A slunečnice jim také rozvazuje ústa. Rozcuchaný chlapík, ze kterého táhne kořalka, ze sedačky hudrá: „S pugétem si to jedeš žehlit u starý, co?“ Vrásčitá stará paní třaslavým hlasem: „Kde jste mladý pane koupil tento přenádherný kus?“ Ukrajinský dělník v zašplíchaných montérkách neříká nic, ale upřeně květinu pozoruje. Dokonce i důležitě strohý revizor, před kterým dělník hbitě z tramvaje vyskočil, se nabízí, že mi květinu podrží, než najdu průkazku.Přestupuji do metra a v tom mramorovaném sklepě slunečnice též působí, sálá do všech stran. I tady na ni lidé očima reagují. Připadám si najednou důstojně a veledůležitě, jako nějaký světlonoš, nebo přinejmenším jako ten, který ve tmě rozsvítil kahan. Co si tak hraji se slunečnicí, v nedaleké části vagonu se strhl hysterický křik. Dvojice starších Italů, zřejmě manželský pár, se přetahuje o batoh s trojicí kapsářů v kožených bundách. Je to zjevná krádež, loupež za bílého dne. A ač se slunečnicí, cítím se najednou bytostně ohrožen. Celý vagon teď strnule pozoruje akční drama. A ač se slunečnicí, jediné, čeho se odhodlám, je směšné zařvání: „Policie! Policie!“ Kdosi se přidává a zloději se hrnou ven. „Hajzle,“ sykne jeden z nich a vyrazí mi ve zmatku květiny z ruky.
P. S.
Teď, když jsem předešlé dopsal, slunečnice ve váze na mém stole už svěsila hlavu a pomalu uvadá. Rozdala se.